Nový rok. Nové letní prázdniny. A další letní dobrodružství s našim klubem OK Jilemnice. Ale můžeme říct, že to dobrodružství bylo zcela nové? Zatímco spousta elitních orienťáků využívala k tréninku slavné a velkolepé švédské závody Oringen. My jsme, jako obvykle, pojali letní přípravu originálně a šli si svým směrem. Před 4 roky jsme se vydali na slovenský Slovak Karst cup a přesně to stejné jsme se rozhodli udělat tento rok. Stejný kemp/penzion Josefína. Stejné místo v kempu. Stejná jabloň. Jen vetší a ob měněnější jilemnická parta.
Středa 27. 7. Den odjezdu. Auta se plní. Vše ready a my vyrážíme na náš první checkpoint, kemp v Horní Bečvě, kde jsme přespali, dokonce jsme z důvodu blížícího se deštíku postavili oddílové stany. Čtvrteční ráno jsme stany sbalili a vydali se na zbytek naší dlouhé cesty až do Krásnohorské Dlhé Lúky, jenž je poblíž Košic. Po příjezdu do centra závodu, jsme jako obvykle vybudovali stany s „náměstím“, naplnili břicha a vyjeli na modelový trénink. Můžeme říct, že zas tak modelový nebyl, jelikož závody se běhali v krásných a čistých lesech Slovenského krasu a tento trénink byl situován na otevřených pláních Silice, ale řekněme že bylo důležité, aby spousta nováčků uvědomilo, že díra zde znamená 3–4 vrstevnice. Večer už jenom první služba připravila pokrm, jenž měla trenérka Lucka uveden na svém pečlivě připraveném a léty ozkoušeném menu.
První etapu závodu doprovázelo obrovské teplo. Pro nás horaly to nebylo moc příjemné, a proto byla tato etapa pro spousty z nás hodně fyzicky vyčerpávající a z uvařených hlav dost často pramenily mapové chybky. Proto jsme se odpoledne rozhodli zajít schladit těla, hlavy i rozpolcené výsledky do tůňky (opravdu si nepamatuji jméno).
Druhá etapa byla totální opak první. S ranním probouzením jsme si všimli, že obloha se začíná temnit. Zdendova slova „To se roztrhá!“ nebyly platné. Přišel totální liják. Člověk byl rád že se v tom dešti dokázal soustředit na mapu a kam šlape. Bylo vidět tak max na 15–20 m a každou chvíli odplivával vodu co mu natekla do pusy. No pořádný orienťák. I tuto etapu se spousty z nás nevyvarovali chybám, někteří až 20 min nebo dokonce někdo dokázal vyběhnout z mapy. Odpoledne se konala ještě etapa třetí, sprint, v pro některé z nás známém zámeckém parku v Betliaru. Tento sprint nejlépe charakterizoval Jonáš na své Stravě slovy „Dobrá omalovánka, mapaře i stavitele zavřít!“. Zbytečně vytvořené umělé zábrany, které ani moc volbám nepomohli a trošku prazvláštní, ale tak stalo se. Večer jsme už jenom zjistili, jak na tom jsme v průběžných celkových výsledcích. Někteří byli už na stupních výsledků, jiní zase neztráceli na bednu moc. Navíc posledním závodem byla klasická trať, což znamenalo že i 5min ztráta mohla být smazána.
Etapa čtvrtá byla stejná jako etapy předchozí. Totálně promočená.
Naštěstí už to nebyl takový liják jako při druhé etapě. Přejděme ke
konečným výsledkům. Na bedně jsme měli 5 borců a borkyň. V kategorii N
se na 3. místo „probloudila“ Dáša Kynčlová. V H16 si také pro
3. místo doběhl konstantními a pohlídanými výkony Matěj Třešňák.
I trenéři ukázali svým svěřencům, jak se má zkušeně běhat a Zdenda
Vlastník urval 2. místo, jenom 16s za prvním místem. Naše nadějná
žákyně Anna Kynčlová skončila v D14 na 3. místě. Svůj snový comeback
zažila Ema Gottsteinová, která v D18 získala 3. místo. Pak přibilo pár
brambor, Jonáš Gottstein v H21A, Vendula Janovská v D18, Michal Votoček
v H16 a Lucka Vlastníková v D45. A byli další obstojné výsledky:
Ondřej Stach 5. (H16), Marek Matěásko 7. (H16), Ondřej Valenta 5. (H18) –
Ondra měl asi největší smůlu, jelikož se od sobotního večera potýkal se
zažívajícími a střevními problémy, i tak se díky péči a trpělivosti
trenérů mohl zapojit do celé přípravy, akorát o rohlíkách. Kde k tomu
přišel je záhadou všech i jeho/mě samotného. Dan Salaba 9. (H18),
Pavlína Salabová 5. (D14), Malá Anežka 5. (D16), Amelie Votočková 6.
(D16), Ema Holohlavská 8. (D16), Šárka Matěásková 5. (D18), Anna Kopecká
8. (D18). 
(naši hrdí nositelé
pamětních trik za top3 umístění Slovak Karst Cup 2022 – Anna Kynčlová,
Zdenda, Ema, Matěj)
Po takto nabitém a náročném závodním víkendu. 4 závody ve 3 dnech. Bylo nutno regenerovat. Protože správná a pořádná regenerace k tréninku patří a patřit bude. Stejně jako před 4 lety jsme se vydali zregenerovat tělo i hlavy do termálního koupaliště ve Vrbově. A poté přejeli na druhou část toho soustředění. Ke slovenskému národnímu parku Malá Fatra, kde jsme byli utábořeni v kempu v Terchové. Kde už na nás čekalo počasí jak na objednávku.
Je úterý. 2. 8., prázdniny se nám překlopily do druhé poloviny a my v ranních hodinách vyrážíme vstříc první túře na Velký a poté Malý Rozsutec. Malebné scenérie a počasí jako z pohádky, tak by se dala shrnout tato túra. Spousty z nás ještě řešili postupy a výsledky ze závodů, či nadcházející podzimní část sezóny. A všichni si užívali pohodovou a odlehčenou náladu. Protože…
Ve středu přišel první náročný trénink, v podobě přeběhu ze Snilovského sedla, kam nás vyvezla lanovka, přes sedlo Medziholie do kempu. Hlavní alfa skupina měla jako zákusek výběh na Stoh. Ostatní tento obrovský kopec oběhli. Opravdu náročný trénink zvládli všichni v pořádku a až na jeden žaket a jedno odřené koleno v pořádku. Po takto náročných tréninkách je důležité umět schladit a dát odpočinout tělu. Náš kemp byl pro tyto věci skvěle vybavený říčkou, která protékala hned vedle. Vždy to byl úžasný pocit schladit těla ve vodě. Pak už jenom večer protáhnout, tak jak by to měl po tréninkách dělat každý žejo (nutno číst tuto větu sarkasticky).
Čtvrtek byl zase o něco lehčí. Z kempu jsme se vydali na rozcestí Malé Nocľahy, poté kolem sochy Jánošíka na rozhlednu Terchovské srdce, pak vzali útokem Lidl, jelikož když je výdej na tréninkách, musí být i příjem. Jen si to vemte, 3 kg vloček se sní jen za jednu snídani. A zpět s nákupem do kempu. Odpoledne bylo volno, takže spousta z nás už jenom odpočívala a sbírala síly na poslední náročný přeběh.
Pátek ráno. Každý vylézá ze svých spacáků polorozlámaný, ale namotivovaný zvládnout tento poslední trénink. A že to byl trénink. Hlavní skupina dostala opravdu chuťovku. Výběh/výšlap sjezdovky až na Velký Kriváň, zbylé 2 skupiny si vyjeli lanovkou do sedla a poté jen na Velký Kriváň doběhli. Přes Malý Kriváň a Suchý do Strečna kde na nás čekalo auto a vychlazená kofola. Doběh městem byl fakt vydatný, protože slunce svými silami nešetřilo a pralo do nás.
Poslední den, už nás čekala jen cesta domů. V odpoledních hodinách jsme plní nezapomenutelných zážitků dorazili na parkoviště za hasičárnou v Jilemnici. 10 dní, jedna velká parta, spousty nových zážitků, ale hlavně jedno velké dobrodružství…
Nakonec tohoto všeho. Je důležité poděkovat spoustě lidem, co se na tomto podíleli. Je nutné poděkovat všem účastníkům, za jak super výkony při reprezentování klubu na závodech, tak i za super atmosféru a spoustu super chvil. Dále velké poděkování patří klubu, za poskytnutí finančních prostředků a za přihlášení na závody. Dále je nutné poděkovat dvojici Dáša a Jonáš, Dáše jako pomocnici při tréninkách a za pomoc s dopravou a Jonášovi za jeho pomoc při řešení postupů a chyb svěřenců, které zvládl skoro bez ztráty nervů. A i díky Tomíkovi za dojednání kempů.
To poslední díky si zaslouží mít vlastní odstavec. Zdendo a Lucko, děkujeme. Děkujeme, že jste dokázali z nás vytrénovat jako úžasné orienťáky, jak po stránce sportovní, tak i po stránce lidské. Nebýt vás, takovéto příběhy bychom společně nezažili, možná nejsme v nynější době nejúspěšnějším klubem v tom našem malém českém OB rybníčku, ale díky vám jsme tím nejšťastnějším. A na každé mistrovství budeme vždy přijíždět jako černí koně. Přece jenom jsme také díky všem našim trenérům a lidem v klubu #zřejměslušnejoddíl.
Ondra V.
