Minulou sobotu-neděli jsme pořádali Mistrovství v emtébéó. Jeden víkend, dva závody. Pro většinu jilemnických to bylo prakticky první fyzické setkání s druhem orienťáku na kolech. Snad ne i poslední. A nedá mi to. Pár řádků k tématu, pár nad rámec, pár možná i mimo.

Máme za sebou letos šest měsíců a tři celkem velké akce. Loby, véčéó a bajky. Nikdy jsem si nemyslel, že bysme cokoliv nezvládli. Vždycky si ale myslím, že to příště bude lepší. Ostatně předpokládám, že to je pro většinu lidí normální úvaha. Udělat to příště pokud možno lépe. Překonat sami sebe. Je fakt, že laťku máme vysoko. Bohužel, né všichni to tak asi berou.

Jsem tím trochu postižen, přiznávám. Luxus dělá detail, provedení. Maličkosti, které nejsou vidět, když jsou v pořádku, ale vyloženě bijí do očí, když nejsou. To funguje ve všem. Každá akce podobného typu není je ty dva dny. Jsou to týdny práce. Přes různá povolení, mapování, kreslení, koncepce, shánění sponzorů a peněz, až po naplánování všeho ostatního. To nelze dělat jako Kufrování s Krakonošem. To prostě není one-man-show. Ale přeci jen se tomu od počátku věnuje jen hrstka lidí. Dva, tři, čtyři. A ti pak mají takovou akci jako za vlastní dítě. Několik týdnů s ním žijí. Každý den o něm musí přemýšlet. A mají o něm svou představu. S tou jdou do onoho víkendového finále. A tam chtějí ukázat všechny ty hodiny péče. Všem ostatním, pořadatelům odjinud, závodníkům, možná sami sobě.

Tam ale také dochází ke střetu s těmi, kteří akci berou jen jako: musím být v sobotu a v neděli někde. Já rozhodně nechci nikoho kritizovat. Naopak si vážím každého, kdo v dnešní době dokáže dělat i něco jiného než to, z čeho má finanční prospěch. Snad bych si jen troufl trochu apelovat. Na lidi ochotné a schopné. Ve chvíli, kdy akce začíná, jsou ti hlavní čtyři kolikrát ne na počátku, ale na pokraji sil. Většinou musí stíhat to co obvykle a ještě něco navíc. A v tu dobu by se měla projevit naše pořadatelská zkušenost, zkušenost i těch ostatních, kdy každý ví co jak a ten co neví, dovtípí se nebo se zeptá. Slogany říkají, že orienťák je styl života. Asi ano. Proč ho tedy i tak nepoužívat? Nejdřív zapojím hlavu a pak teprve svaly. A to vzájemně kombinuji, když to je potřeba.

No, závody jsou fuč. Myslím, že jsme je přes drobné problémy zvládli minimálně na jedna mínus. A z těch drobností se snad poučíme. Pro příště. Pro příští cokoliv.

A tak po takovém osobním výlevu ještě něco: DĚKUJI. Každému, kdo přispěl svalem a zvláště každému, kdo přispěl hlavou.

A zvláštní PODĚKOVÁNÍ: Věrce (protože s tím měl Evžen hodně práce)
Evženovi (protože s tím měl hodně práce)
Martince (protože přitom ještě udělala státnice a příjmačky)
Míšovi (protože pořádá za dva kluby a za nás snad nejvíc)
Ájovi (protože při tom musel udělat tu matiku)