Už to je měsíc, co tu u klokanů klepu kosu – jo, je tu fakt zima, a tak mě napadlo, že bych vám doma mohla trochu rozčeřit okurkovou sezonu a podělit se o místní orienťácké zážitky. Zatím jich mnoho není, neb orienťák tu není tolik populární, a tak jsou závody jen jednou za pár týdnů pro několik málo nadšenců. Ale i tak to stojí za to. Hlavně za ty klokany .

V neděli ráno jsem vyrazila s mým oddílem Melbourne Forest Racers na závod významný asi jako je náš kraják. Vzdálenosti jsou tu obří, takže i když je to na místní poměry blízko, trávíme v autě hodinu a půl. Ale co, je olympiáda, tak co si cestu nezkrátit sledováním přenosu atletiky v mobilu. V Čechách to už funguje taky?

První, co mě po příjezdu na shromaždiště zarazilo, je počet aut. Je jich asi jako na našem větším tréninku. Ale snad se to brzy vylepší, protože první, co vidíme je velká cedule „začátečníci vítáni“. Na druhou stranu pro málo závodníků není potřeba mnoho pořadatelů. Prezentace probíhá u stolečku samoobsluhou, peníze šup do kasičky, odebrat pokyny a hurá do lesa. V plánu jsou tři dvoukilometrové sprinty (proč běžet jen jeden, když jsme se sem trmáceli tak dlouho, že) v prostoru, kde před sto lety zuřila zlatokopecká horečka. Takhle rozkopat údolí potoka, to musela být hodně velká motivace. Dodnes se prý najdou nadšenci, co sem přichází hledat štěstí, ale to už s novější technikou.

Do lesa vyrážíme všichni hromadně, ale různé motýlky a okruhy nás brzy rozdělují, takže po chvilce musíme shora vypadat jako banda zmatených barevných much na sklenkou zkvašeného moštu. Potom, co většina doběhne první závod, se startuje podruhé. V lese už to sice trochu známe, ale je tam spousta kontrol, takže se pořád chybuje. Ale třetí kolo, to už bude brnkačka. Chyba lávky, pořadatel na nás vyzrál, protože nás do posledního kola vysílá bez kódů kontrol. Během dvou hodinek odběháno a můžeme spokojeně domů.

Závodníků je tu sice málo, ale i přes nedostatek konkurence jsou na tom někteří fakt dobře. Pavouka ani hada jsem v lese nepotkala a prý to ani není běžné. Za posledních pár let byla prý uštknuta jen jedna závodnice, a to to navíc zjistila až v cíli, kdy si chtěla omýt to „malé škrábnutí“. Zato klokanů je tu jako srnek, prostě Austrálie .